Mnoho času člověk tráví prací, spaním a starostí o domácnost. Občas si zajede na nějaký ten výlet, nebo se jde prostě jen projít po blízkém okolí. Je to teprve několik málo let, co má člověk ještě jednu alternativu (i k těm nevyjmenovaným) pro utrácení svého času. Touto možností je virtuální prostředí digitální zábavy.
Zatímco si prací vyděláváme na své živobytí, spánkem čerpáme síly a na procházce přicházíme na nové nápady a řešení složitých situací, ve virtuálním světě nemusíme dělat ani jedno. Realita digitální zábavy spočívá ve vytvoření ideálního prostředí podle uživatele a často nevypovídá o běžném životě, ale spíše o přáních a touhách.
Mnohdy je slyšet, že takováto záliba je ke škodě uživatele, protože se v ní pěstují špatné návyky a můžeme se do ní také zcela uzavřít před okolním světem. Ale i opak bývá často pravdou.
Například sociální sítě internetu dávají možnost vytvořit si ryze imaginární profil, který neodpovídá skutečnosti o určité osobě, ale je spíše odrazem jejích nejtajnějších přání skrytých za anonymitou prostředí. Takováto přání se mohou tímto způsobem začít prosazovat do skutečného života. A to jak v tom prospěšném, tak i v tom, co nakonec překáží.
Člověk může nalézt přátele se stejným zájmem. Dále se pak díky takto objevené společnosti rozvíjet. Může si vytvořit prostředí, ve kterém cítí spokojenost sám se sebou a zjistit jak si tento stav přenést i do svého běžného života.
Platí totiž že virtuální svět se odehrává v tom běžném, skutečném, a tak na něj má stejný vliv jako cokoli jiného. A jako s čímkoli jiným se s ním potřebuje člověk napřed seznámit a naučit pracovat.
Konec konců, třeba i takový knižní román, nebo televizní film není otázkou přímé skutečnosti, ale je spíše umělecky ztvárněnou výpovědí o ní. I rozhlas je uměle vytvářená realita. Ale digitální svět a prostředí internetu se od těchto virtuálních, uměle vytvářených, prostředí liší tím, že jsou jejich uživatelé z větší, nebo menší části i jejich tvůrci.